interNETová hospůdka

To jsou tady na Hospůdce samé nahatinky, samé pivo, vtípky, fotbal… a věci ušlechtilé jdou úplně stranou. Nejvyšší čas tu vytvořit takové serioznější okénko a pozdvihnout vám všem duše z kanálu k uměleckým výšinám.

Rvačka rolníků

Pieter Brueghel (mezi 1525 – 1530– září 1569 Brusel) je považován za nejvýznamnějšího nizozemského malíře 17. století. Podrobnosti o jeho životě a díle najdete na https://cs.wikipedia.org/wiki/Pieter_Brueghel

Pokud jste se tam podívali, jistě jste se dočetli, že malíř rád maloval scény ze selského života ve všech možných jeho aspektech. Nepíší tam však, že jeden čas žil a maloval i v Praze a rád hledal inspiraci v pražských hospůdkách.
Rád maloval scény, plné lidí, ruchu, pohybů a barev. V hospůdce však někdy nebývalo takové inspirativní prostředí. Znáte to, venku prší, vy jste po celém dni unavení a tak si dáte pivo, sledujete jeho snižující se hladinu v půllitru a na nějaké bouřlivé diskuse nemáte náladu.
To se ovšem malíři nehodilo a tak když byl v hospůdce, nezřídka se tam snažil rozněcovat vášně, spory, hádky, ba i rvačky… a bouřlivé scény pak maloval. Lidé pak přišli k hospůdce, kterou umělec poctil svou návštěvou, slyšeli řinkot tříštících se půllitrů, rozbíjeného nábytku, sen tam někdo vypadl z okna… a tak si říkali „A jéjej, tam je dneska Brueghel, tam radši nepůjdeme.“ Postupem času se toto úsloví trochu zkomolilo a i když už pan malíř dávno sní svůj věčný sen, lidé se v hospůdkách perou stále a příchozí si pak říkají: „A jéjej, tam je dneska brajgl, tam radši nepůjdeme…“

Na mém stole od nedávna, leží zvláštní kus,
je to věrně padělaný, lesklý, lidský trus.
Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán,
usměju se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám.

Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas,
či je dílem proletáře, nebo sličné ženy as,
či mu kmet na lůžku trýzněn znenadání život dal,
či byl otcem jeho mladík, když k milence pospíchal.

Škoda, že mi novin kousek vedle hovna neležel,
aspoň znal bych politiku, k níž jeho pán náležel.
Hovno mlčí, svědek němý, neprozradí, kde se vzal,
nepoví, kde, jak a kdy ho tvůrce jeho zanechal.

A tak hovno z ruky dávám s rozmrzelou náladou,
žel, že navždy zůstane mi nejtemnější záhadou.
Dál však moje hlava bádá, dál se musím hovna ptát,
byla jeho hrobem louka, sad, či les, či reterát.

Všechno toto nadarmo je, marné všechno pátrání,
bohužel nebyl jsem kmotrem hned při jeho vysrání.
Sta mi představ v mysli spěchá, myšlenek se tísní sbor,
vím, že hovnem povrhují, vím, že psancem je ten tvor.

A přec každý kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát,
co jsou platný miliony, když nemůže člověk srát?
Ale jedna věc mne těší, v hovnu čerpám nauku,
v hovně jsme si všichni rovni, bez reptání, bez hluku.
Ať ho vysral cigán v háji, nebo slavný generál,
hovno podrží svou formu, no a smrdět bude dál!
A tu člověk, ať je králem, ať je žebrák prosící,
čím je víc, než pro to hovno živou voznicí.

Hovno bude smrdět vždycky,
napsal – Jaroslav Vrchlický